Jsem máma!

Bylo by možná zajímavý napsat zvlášť detailně o porodu a zvlášť o tom potom. Ale není na to čas, kapacita a ani důvod (si to sem píšu stejně sama pro sebe).

Ne, nic ohledně porodu a šestinedělí mě nešokovalo v tom smyslu, že by to byla činnost nebo věc, o které bych nevěděla. Šokuje mě matka příroda, jak si občas dělá, co chce.

Porod rozhodně není zábavná kratochvíle, ale trauma z něj nemám. Možná proto, že byl rychlý a bez komplikací a to hodinový vyšívání na závěr mě nijak nerozhodilo. Celou dobu, i když už to bylo na spadnutí mi v hlavě jelo "bude to ještě horší". Tahle moje zvrhlá mantra má svoje výhody - pak už nebylo. Co mě na porodu fakt šokovalo (a nikdo mi to předem neřekl), bylo jakési oddělení mysli od těla. Můj mozek si klidně řikal, že to bude ještě horší a že se mám uklidnit a dýchat, ale tělo mě vůbec neposlouchalo. Začalo si samo tlačit, když ještě nemělo a pak když se tlačit mělo, tak mozek říkal "vždyť do toho vůbec nedáváš všechno, zaber", ale tělo si zas dělalo svoje. Ale pak už to bylo všechno jedno, protože se narodila Eliška.

Taková ta láska, co hory přenáší, podle mě nevznikne hned. Na břiše ti leží ten horkej fialovej človíček a ty tak trochu nevíš, co dělat a cítíš směs úlevy a překvapení. Bonding proběhl až po hodině a ne tělo na tělo, ale s malou zamotanou v peřince. Ani na noc jsem ji neměla, což sice zní smutně, ale je to vlastně dobře. Na oddělení mě totiž dovezli na večer a hlavní mou starostí byl problém s čůráním. To večer jsem tam narazila na skvělou sestru, která mi řekla fakt všechno, šla se mnou znovu do sprchy, oblíkla mi punčochy a nevím, co ještě. Vůbec mi přišlo, že mě ty sestry až moc řeší a omlouvají se za to, že mě budí kvůli injekci. Já zase asi až moc děkovala, ale prostě mi místy ta péče přišla dost nepatřičná.

Ta láska, co hory přenáší, vznikne postupně (jo, ale to mi předem říkali). Velká část se ale vytvoří během těch prvních nocí ve špitále, kdy miminko pláče, ty seš ráda, že víš, jak přebalit, mlíko ještě není a drobeček pláče a pláče.

Na pobyt v porodnici budu vzpomínat taky v dobrým. Starali se moc pěkně, nic mi nepřišlo nijak nedůstojný (tak matky kývající se jak kačeny v těch volných košilích s balíky vložek v ruce sice nejsou dvakrát estetický, ale nedůstojný to není - každej tam ví, proč to tak je a je to prostě normální). Chápu teda z čeho vzniká u matek ten pocit zmaruvz kojení a z novorozeneckých sester, ale ani ony za to nemůžou - dělají to co umí, znají a mají zadaný. Celejch těch 5 dní tam, včetně porodu, je pro mě prostě dost velkej zážitek. Ptala jsem se rodiny a kamarádů, co novýho a všichni říkali, že nic. Za dveřma špitálu se za těch 5 dní nic nedělo, ale pro mě to bylo víc zážitků než za celej podzim!

Z šestinedělí mám za sebou třetinu, takže bůhví co přijde. Kojení není sranda, ale o tom jsem předem slyšela tolik, že jsem počítala se vším (dokonce jsem se předem domluvila se známou laktační na konzultace, což byl super nápad). Nečekala jsem rozhodně to šílený noční pocení a obecně jaký je to pocit, když tělo ovládají víc hormony než mozek. Do laktační psychózy mám daleko, ale dojmout se k slzám, když se na ni podívám nebo když chuďátko hodně pláče, není problém. Dočtení knížky nebo spánek teď klidně oželím, ale pocit frustrace mi trochu přináší to, že mi nezbývá moc času na partnera a pana kočku. Přitom bych je nejradši uobjímala všechny 3, ale miminko volá a chce přebalit a nakrmit...

Takže jo, všechny ty věci, co jsem slyšela o porodu a šestinedělí jsou pravda, ale ty kecy "počkej až..." jsou na nic.  Mnohem lepší je, když tihle "rádcové" fakt poradí, až je to nutný nebo napíšou jen tak i pár dní po porodu a ne jen ty tradiční gratulace.

A to je tak všechno. Nakojeno, přebaleno, jdeme spát.