13 rad

Ty poslední dny před porodem se mi hrozně táhly. Chtěla jsem udělat něco navíc, dopředu, co nejvíc se nachystat. Jenže moc nebylo co. Ať přemýšlím, jak přemýšlím. Oblečky bych jinak nenaskládala (nevěděla jsem, jak bude velká, že?), postýlku ani kočárek bych předem nestlala, doma celkem uklizeno bylo, víc to nemělo význam, stejně jako nakupování a vaření...

Do svýho těhotenskýho deníčku poznámníčku (píšu si do něj dál různý blbosti o očkování, o plenách, velikostech oblečků apod., protože to určitě zapomenu a jsou to informace, který se  můžou ještě hodit) jsem tehdy sepsala 13 předporodních rad svému poporodnímu já :D

  


1) a 2) dokážu dodržet i když to chce trochu sebekázně. Např. u uspávání to bez trpělivosti nejde :D 

Bod 3) a 4) jsem si úplně nedokázala představit, no :D Jako jo, nechce se mi vstávat a něco dělat, jj, dospím to...ale kdy? Zítra asi těžko :D Binec se snažím držet pod kontrolou. Aktuální stav už  mě nijak neirituje :) 

Bod 5) celkem využívám, ale někdy je to místo rady spíš pokus-omyl :D 

6) to je taková ošemetná věc :D Někdy je ten mikročas těch pár minut ve sprše nebo to, že si jdu lehnout v deset, abych si užila ze dvě hoďky kdy si budu moct ležet a spát v libovolné poloze. Ale taky jsem stihla zkouknout pár filmů, jeden celej seriál, přečíst pár nenáročných knížek a třídit fotky a doplňovat deníčky. A už 2x jsem si nalakovala nehty!

7) je naopak někdy nutnost, někdy se vyplatí pohnout. Třeba žehlení si občas stopuju. Snažím se být ale opatrná - to známe - člověk pospíchá, spálí se a přebaluj pak s puchýřem na prstu asi tak milionkrát za den pokakanej zadeček... 

8) todle se mi daří,  nevztekám se ani když má kočka v noci amok a já zrovna kojím. Štve mě to, to jo, ale ona za to nemůže a nic moc s tím dělat nejde... 

9) s tím problém nemám... akorát ty prsa holt nikomu nepředám :D

10) tak to úplně neklaplo...chodím v odrbanejch legínách, tričkách s vytahaným výstřihem, na hlavě věčně palmičku/cibulku. Ale přísahám, že až nebude omezenej pohyb a člověk nebude jen doma nebo krosit s kočárkem sídliště, že se převlíknu :D

11) to jsem myslela tak, že když mi někdo napíše, mám si udělat čas a odepsat a kdyžtak se omluvit, že píšu pozdě. No, ale on mi moc nikdo nepíše :D Očividně některý věci (neodpovídání na zprávy) s časem matek vůbec nesouvisí...

12) a 13) jako snažím se...tady si teď trochu teda stěžuju, ale jinak se tím snažím nikoho moc neštvat (říkám snažím). Ono je to taky celkem easy - pandemie, nikdo nikam nesmí,  není komu co vykládat, komu co závidět.

Nevím, jestli bych si zpětně něco poradila jinak :D Někdy je prostě každá rada marná :)

ono to uteče...i když ještě ani neleze...

 "Hlavně si to miminko pořádně užívej!!! Ono to rychle uteče..." 

Tuhle radu mi opakovaně dalo několik kamarádek a kolegyněk. No, jasný...ale možná bych dodala: "A ty si zas hlavně pořádně užij dokud chodí do školky/na základku/na střední/bydlí doma..." :D


Takový to uvědomění, co si měl člověk vlastně užít, přijde vždy až už je po všem. Dost možná je to proto, že zpětně člověk vidí hlavně to hezký :D  Já se fakt snažím, ale i tak mě občas přepadne myšlenka "jo, až bude malá větší a bude chodit a mluvit..." nebo naopak "to tak rychle uteklo, já si vůbec to novorozeně nestihla užít". Pak ale jdu šnečím tempem se spícím kočárkem, venku svítí a zároveň příjemně fouká a já jsem najednou lehounká jak peříčko (poporodní kila vem čert) a myslím jen na to, jak si to užívám ! :)


Možná to zní, že mi tahle "rada" zkušenějších přijde směšná, nesmyslná nebo trapná. To právě vůbec! Naopak si ji uvědomuju i tehdy, když malá kňourá, nechce spinkat, budí se atd. Když si vzpomenu, jak rychle tyhle časy nočního vstávání a utírání pokakaných zadečků utečou, hned se mi vstává a utírá radostněji :D


pyšná!


Zase o tom, že jsem máma. Není o čem jiným psát - tak pardón.


Od té doby, co jsem máma (ta toho o tom mateřství nažvaní a přitom před chvilkou porodila a vůbec neví, co ji čeká a o čem to všechno je), jsem celkem pyšná.

V prvé řadě na to svoje miminenko - jak je krásné, jak krásně přibírá, jak má hebkou pleť, jaké má buclatá stehýnka, jak hezky kaká, jak krásné výská,... asi to nebudu dál rozvíjet nebo to bude na dlouho :D

Mimo to jsem ale fakt pyšná na sebe. Na svoje tělo. Ani bůhví jak dlouhej plank nebo skákání angličáků nebylo nic, proti tomu co dokázalo teď. Dokázalo vytvořit miminko a 9 měsíců ho nosit. Dokázalo ho porodit. A teď už ho 4 měsíce pořád krmí. To všechno každý tělo nezvládne. Jsem na sebe pyšná!

Rozhodně tím ale nechci říct, že těla, který miminko nedokážou vytvořit, donosit, přirozeně porodit nebo kojit, jsou něco míň. To vůbec proboha! Jen jsem na sebe prostě hrdá, že já (takovej ňouma) jsem to všechno dokázala!


projekt

Co si budem - někdy jsem jako máma pěkně vyšťavená. Když už mě ale bolí ruce z nošení, zvedání a vození, jsem rozlámaná z nočního kojení a ranního vstávání, představím si ty hromady mailů v distanční výuce na jaře a hned mě ty ruce bolí míň :D On žádnej úspěch není zadarmo žejo. Minimálně dva úspěšné "projekty" mám za sebou - studium na VŠ a práci ve školství. Nebojím se říct, že jsem oboje zvládla, ale nebylo to hned a zadarmo. Takže si z mateřství dělám taky takovej "projekt", kterej je občas strašně fajn a někdy pekelně náročnej :)

Hlavně je to ale projekt na strašně dlouho. Vlastně do konce mýho života, protože i když už bude Holčička velká holka, dokud tu budu, budu mít možnost jí něco předat. Uff.

Je to ale projekt, kde se člověk dočká odměny a není to jen jeden blbej diplom jako na VŠ nebo občasný odměny jako v práci. Taková odměna ale přichází denně hned několikrát - když se usměje, přitulí, krásně usne...




Máma se vrací

Od posledního příspěvku utekly skoro 3 měsíce. Mezitím jsem rozepsala při večerním kojením asi 10 článků na mobilu a nedopsala. Všechny byly na jedno brdo - jak je letošní rok divnej, co nám covid dal a vzal a jak je mateřství jak jízda na horské dráze... Prostě kecy. Jenže můj život se točí jen kolem mateřství a covidu. Covid je v ČR cca rok a cca před rokem jsem taky otěhotněla. Nijak to spolu nesouvisí, ale navždy to bude nějak spojený.

Často se někde píše, že mateřství otočí člověku život o 180°. Nevím, jestli to není malinko přehnaný, ale je pravda, že na spoustu věcí se člověk předem nemůže nijak připravit (už jsem tu kdysi psala o tom spaní do zásoby). 

I teď jako mámu mě dost irituje - skoro až uráží - takový ty hlášky jako "mateřství je nejvíc" a "kdo se nestal mámou, neví co je život" apod. Jsou i jiný životní cíle a poslání. A hlavně ne každej může být mámou. Lidi si prostě nevidí do huby a říkají věci, co nejsou na místě. 


Na druhou stranu zas kdo neví, jaký to je - být pro někoho 24 hod denně, 7 dní v týdnu 100% k dispozici, měl by taky trochu držet hubu a krok.


Takový já mám mateřský moudra!

Třeba ještě někdy napíšu (když zbyde večer čas a nebudu zrovna vařit/žehlit/kojit/přebalovat). Hlavní je nedávat si velký cíle (= chtít napsat dlouhý článek).



předvánoční blues

Vůbec mi nepřijde, že má být za 6 dnů Štědrý den. Venku se drží podivná bílošedá mlha a je tam ticho. No fakt - vždy když vyjedu s kočárkem, jedu prázdnými tichými ulicemi - nikde nikdo. I rodina, kamarádi, známí - všichni jsou v jakémsi utlumeném šedém módu. Advent a Vánoce mají zářit barvami, zvonit rolničkami a vonět svařákem, patří k nim i ten shon a jakési napětí. Letos nic z toho necítím. Ani ten shon, přijde mi, že ze všech jde cítit jen zmar, deprese a únava.

Nechci působit depresivně, ale prostě tu atmosféru tak cítím. Před měsícem jsem měla den před porodem. Byl listopad a stejně bylo vše jaksi optimističtější. Pak jsem byla pár dní v jiným světě, zavřená za zdmi špitálu, mobil mi bez přestání pípal, do pokoje pořád chodil někdo z personálu, dny měly úplně jiný řád. Vrátila jsem se domů a než jsme se rozkoukali, přišel advent, ta odporná šeď a zpráv na mobilu ubylo - všichni jsou vyšťavení a nemají vlastně co vykládat.

Na všechny tradice jako jsou adventní svíčky, Mikuláš, Barborka, pečení cukroví atd. jsem se letos vykašlala. Možná právě proto tu vánoční náladu nemám. 
Nepsala jsem ani Ježíškovi (!!!) a stejně by mi moje přání asi těžko balil do papíru. Je to trochu klišé, ale fakt bych si přála zdraví - zdraví pro všechny! Trochu toho sněhu - aby to aspoň venku působilo slavnostněji. No a pak bych prostě chtěla, aby se do nejen mýho života vrátil trochu řád a klid.

Nic, konec deprese - miminko spí (jupí!), já už mám sprchu (včetně umytí vlasů a po sto letech oholení nohou) i večeři za sebou, tak strašnej binec tu taky není, takže vezmu nějakou dobrůtku a pana Kočku a půjdu se válet. Válení je fajn :)





Jsem máma!

Bylo by možná zajímavý napsat zvlášť detailně o porodu a zvlášť o tom potom. Ale není na to čas, kapacita a ani důvod (si to sem píšu stejně sama pro sebe).

Ne, nic ohledně porodu a šestinedělí mě nešokovalo v tom smyslu, že by to byla činnost nebo věc, o které bych nevěděla. Šokuje mě matka příroda, jak si občas dělá, co chce.

Porod rozhodně není zábavná kratochvíle, ale trauma z něj nemám. Možná proto, že byl rychlý a bez komplikací a to hodinový vyšívání na závěr mě nijak nerozhodilo. Celou dobu, i když už to bylo na spadnutí mi v hlavě jelo "bude to ještě horší". Tahle moje zvrhlá mantra má svoje výhody - pak už nebylo. Co mě na porodu fakt šokovalo (a nikdo mi to předem neřekl), bylo jakési oddělení mysli od těla. Můj mozek si klidně řikal, že to bude ještě horší a že se mám uklidnit a dýchat, ale tělo mě vůbec neposlouchalo. Začalo si samo tlačit, když ještě nemělo a pak když se tlačit mělo, tak mozek říkal "vždyť do toho vůbec nedáváš všechno, zaber", ale tělo si zas dělalo svoje. Ale pak už to bylo všechno jedno, protože se narodila Eliška.

Taková ta láska, co hory přenáší, podle mě nevznikne hned. Na břiše ti leží ten horkej fialovej človíček a ty tak trochu nevíš, co dělat a cítíš směs úlevy a překvapení. Bonding proběhl až po hodině a ne tělo na tělo, ale s malou zamotanou v peřince. Ani na noc jsem ji neměla, což sice zní smutně, ale je to vlastně dobře. Na oddělení mě totiž dovezli na večer a hlavní mou starostí byl problém s čůráním. To večer jsem tam narazila na skvělou sestru, která mi řekla fakt všechno, šla se mnou znovu do sprchy, oblíkla mi punčochy a nevím, co ještě. Vůbec mi přišlo, že mě ty sestry až moc řeší a omlouvají se za to, že mě budí kvůli injekci. Já zase asi až moc děkovala, ale prostě mi místy ta péče přišla dost nepatřičná.

Ta láska, co hory přenáší, vznikne postupně (jo, ale to mi předem říkali). Velká část se ale vytvoří během těch prvních nocí ve špitále, kdy miminko pláče, ty seš ráda, že víš, jak přebalit, mlíko ještě není a drobeček pláče a pláče.

Na pobyt v porodnici budu vzpomínat taky v dobrým. Starali se moc pěkně, nic mi nepřišlo nijak nedůstojný (tak matky kývající se jak kačeny v těch volných košilích s balíky vložek v ruce sice nejsou dvakrát estetický, ale nedůstojný to není - každej tam ví, proč to tak je a je to prostě normální). Chápu teda z čeho vzniká u matek ten pocit zmaruvz kojení a z novorozeneckých sester, ale ani ony za to nemůžou - dělají to co umí, znají a mají zadaný. Celejch těch 5 dní tam, včetně porodu, je pro mě prostě dost velkej zážitek. Ptala jsem se rodiny a kamarádů, co novýho a všichni říkali, že nic. Za dveřma špitálu se za těch 5 dní nic nedělo, ale pro mě to bylo víc zážitků než za celej podzim!


Z šestinedělí mám za sebou třetinu, takže bůhví co přijde. Kojení není sranda, ale o tom jsem předem slyšela tolik, že jsem počítala se vším (dokonce jsem se předem domluvila se známou laktační na konzultace, což byl super nápad). Nečekala jsem rozhodně to šílený noční pocení a obecně jaký je to pocit, když tělo ovládají víc hormony než mozek. Do laktační psychózy mám daleko, ale dojmout se k slzám, když se na ni podívám nebo když chuďátko hodně pláče, není problém. Dočtení knížky nebo spánek teď klidně oželím, ale pocit frustrace mi trochu přináší to, že mi nezbývá moc času na partnera a pana kočku. Přitom bych je nejradši uobjímala všechny 3, ale miminko volá a chce přebalit a nakrmit...


Takže jo, všechny ty věci, co jsem slyšela o porodu a šestinedělí jsou pravda, ale ty kecy "počkej až..." jsou na nic.  Mnohem lepší je, když tihle "rádcové" fakt poradí, až je to nutný nebo napíšou jen tak i pár dní po porodu a ne jen ty tradiční gratulace.

A to je tak všechno. Nakojeno, přebaleno, jdeme spát.