předvánoční blues

Vůbec mi nepřijde, že má být za 6 dnů Štědrý den. Venku se drží podivná bílošedá mlha a je tam ticho. No fakt - vždy když vyjedu s kočárkem, jedu prázdnými tichými ulicemi - nikde nikdo. I rodina, kamarádi, známí - všichni jsou v jakémsi utlumeném šedém módu. Advent a Vánoce mají zářit barvami, zvonit rolničkami a vonět svařákem, patří k nim i ten shon a jakési napětí. Letos nic z toho necítím. Ani ten shon, přijde mi, že ze všech jde cítit jen zmar, deprese a únava.

Nechci působit depresivně, ale prostě tu atmosféru tak cítím. Před měsícem jsem měla den před porodem. Byl listopad a stejně bylo vše jaksi optimističtější. Pak jsem byla pár dní v jiným světě, zavřená za zdmi špitálu, mobil mi bez přestání pípal, do pokoje pořád chodil někdo z personálu, dny měly úplně jiný řád. Vrátila jsem se domů a než jsme se rozkoukali, přišel advent, ta odporná šeď a zpráv na mobilu ubylo - všichni jsou vyšťavení a nemají vlastně co vykládat.

Na všechny tradice jako jsou adventní svíčky, Mikuláš, Barborka, pečení cukroví atd. jsem se letos vykašlala. Možná právě proto tu vánoční náladu nemám. 
Nepsala jsem ani Ježíškovi (!!!) a stejně by mi moje přání asi těžko balil do papíru. Je to trochu klišé, ale fakt bych si přála zdraví - zdraví pro všechny! Trochu toho sněhu - aby to aspoň venku působilo slavnostněji. No a pak bych prostě chtěla, aby se do nejen mýho života vrátil trochu řád a klid.

Nic, konec deprese - miminko spí (jupí!), já už mám sprchu (včetně umytí vlasů a po sto letech oholení nohou) i večeři za sebou, tak strašnej binec tu taky není, takže vezmu nějakou dobrůtku a pana Kočku a půjdu se válet. Válení je fajn :)





Jsem máma!

Bylo by možná zajímavý napsat zvlášť detailně o porodu a zvlášť o tom potom. Ale není na to čas, kapacita a ani důvod (si to sem píšu stejně sama pro sebe).

Ne, nic ohledně porodu a šestinedělí mě nešokovalo v tom smyslu, že by to byla činnost nebo věc, o které bych nevěděla. Šokuje mě matka příroda, jak si občas dělá, co chce.

Porod rozhodně není zábavná kratochvíle, ale trauma z něj nemám. Možná proto, že byl rychlý a bez komplikací a to hodinový vyšívání na závěr mě nijak nerozhodilo. Celou dobu, i když už to bylo na spadnutí mi v hlavě jelo "bude to ještě horší". Tahle moje zvrhlá mantra má svoje výhody - pak už nebylo. Co mě na porodu fakt šokovalo (a nikdo mi to předem neřekl), bylo jakési oddělení mysli od těla. Můj mozek si klidně řikal, že to bude ještě horší a že se mám uklidnit a dýchat, ale tělo mě vůbec neposlouchalo. Začalo si samo tlačit, když ještě nemělo a pak když se tlačit mělo, tak mozek říkal "vždyť do toho vůbec nedáváš všechno, zaber", ale tělo si zas dělalo svoje. Ale pak už to bylo všechno jedno, protože se narodila Eliška.

Taková ta láska, co hory přenáší, podle mě nevznikne hned. Na břiše ti leží ten horkej fialovej človíček a ty tak trochu nevíš, co dělat a cítíš směs úlevy a překvapení. Bonding proběhl až po hodině a ne tělo na tělo, ale s malou zamotanou v peřince. Ani na noc jsem ji neměla, což sice zní smutně, ale je to vlastně dobře. Na oddělení mě totiž dovezli na večer a hlavní mou starostí byl problém s čůráním. To večer jsem tam narazila na skvělou sestru, která mi řekla fakt všechno, šla se mnou znovu do sprchy, oblíkla mi punčochy a nevím, co ještě. Vůbec mi přišlo, že mě ty sestry až moc řeší a omlouvají se za to, že mě budí kvůli injekci. Já zase asi až moc děkovala, ale prostě mi místy ta péče přišla dost nepatřičná.

Ta láska, co hory přenáší, vznikne postupně (jo, ale to mi předem říkali). Velká část se ale vytvoří během těch prvních nocí ve špitále, kdy miminko pláče, ty seš ráda, že víš, jak přebalit, mlíko ještě není a drobeček pláče a pláče.

Na pobyt v porodnici budu vzpomínat taky v dobrým. Starali se moc pěkně, nic mi nepřišlo nijak nedůstojný (tak matky kývající se jak kačeny v těch volných košilích s balíky vložek v ruce sice nejsou dvakrát estetický, ale nedůstojný to není - každej tam ví, proč to tak je a je to prostě normální). Chápu teda z čeho vzniká u matek ten pocit zmaruvz kojení a z novorozeneckých sester, ale ani ony za to nemůžou - dělají to co umí, znají a mají zadaný. Celejch těch 5 dní tam, včetně porodu, je pro mě prostě dost velkej zážitek. Ptala jsem se rodiny a kamarádů, co novýho a všichni říkali, že nic. Za dveřma špitálu se za těch 5 dní nic nedělo, ale pro mě to bylo víc zážitků než za celej podzim!


Z šestinedělí mám za sebou třetinu, takže bůhví co přijde. Kojení není sranda, ale o tom jsem předem slyšela tolik, že jsem počítala se vším (dokonce jsem se předem domluvila se známou laktační na konzultace, což byl super nápad). Nečekala jsem rozhodně to šílený noční pocení a obecně jaký je to pocit, když tělo ovládají víc hormony než mozek. Do laktační psychózy mám daleko, ale dojmout se k slzám, když se na ni podívám nebo když chuďátko hodně pláče, není problém. Dočtení knížky nebo spánek teď klidně oželím, ale pocit frustrace mi trochu přináší to, že mi nezbývá moc času na partnera a pana kočku. Přitom bych je nejradši uobjímala všechny 3, ale miminko volá a chce přebalit a nakrmit...


Takže jo, všechny ty věci, co jsem slyšela o porodu a šestinedělí jsou pravda, ale ty kecy "počkej až..." jsou na nic.  Mnohem lepší je, když tihle "rádcové" fakt poradí, až je to nutný nebo napíšou jen tak i pár dní po porodu a ne jen ty tradiční gratulace.

A to je tak všechno. Nakojeno, přebaleno, jdeme spát.

IQ tykve

Došla jsem k závěru, že bych potřebovala být o něco chytřejší nebo naopak o něco hloupější. Aktuální úroveň mé inteligence a paměti mi totiž komplikuje život :D

Třeba dneska - byla jsem na kontrole v poradně (poprvé v porodnici) a nějak mě to intelektuálně neuspokojilo nebo jak to říct. Jako jo, co by mě na tom mělo uspokojovat, že? Ale žádná komplikovaná otázka, kolonka ve formuláři, nad kterou bych musela přemýšlet (ok, telefon a rodný číslo partnera si nepamatuju, ale jedno jsem vyčetla z mobilu, druhý z papíru). Ještě teda jméno pro chlapečka jsme moc nepromysleli, ale na něčem jsme se nakonec dohodli a asistentka se tvářila, že to prostě nehoří (haha, stejně klučičí jméno Holčičce dát nemůžem).

Doktor mi neřekl novýho vůbec nic - hlavičkou dolů, zádíčka vpravo, dole se nic neděje. Doma jsem rozluštila aspoň ty 3 zkratky (13 znaků včetně čárek a dvojtečky), co mi napsal do průkazky (jo, to zas jo, moje gyndařka tam toho psala mnohem víc, ale totálně nečitelně :D). Musela jsem teda použít Google, protože na tohle jsem už zas málo vzdělaná. A výsledek? Zjistila jsem to, co jsem už věděla :D Cervix score 2 (takže se dole neděje vůbec nic), kardiotokografie fyziologická (takže vše v normálu), poloha podélná hlavičku, postavení druhé (takže hlavička dolů, zádíčka vpravo, nic novýho). Jo, ještě mi tam připsali váhu (kterou jsem tipla já - stejně jako minule nebo tak o kilo víc) a tlak (kterej jsem měla vyšší než minule, ale za to mohlo asi to, že jsem se vykašlala na výtah a vyběhla to nahoru - dolů po schodech). 

Přece jen mě ty nijaký informace ve formě čísel a hodnot uspokojují víc. Kdo by to byl do mě řekl, že mám takové analytické prozření. Přitom já a matika...ehm... třeba za to může Holčička a bude matematický génius (chudák malá...).

Jestli já nejsem fakt trochu na hlavu. Většinu budoucích maminek uklidňují, že vše není vždy podle tabulek a že to tak je v pořádku. Tohle mě (zatím!) netrápí, chyba měření, medián hodnot - odchylka od tabulky mě prostě nijak (zatím!) nestresuje. Já jen těch tabulek chci víc, ať mám co zkoumat! Takže vivat WikiSkripta, kde můžu zkoumat CTG křivky :D


Jen počkej... aneb největší šoky těhotenství

"Jen počkej až..."

"To já, když byla těhotná, tak...."

Takový ty klasický věty, který jsou asi myšlený dobře, ale často zní spíš jako výhružky. Čekám. A co jako? Influsrandy na soc. sítích (a na soc. dávkách :D) často šokovaně oznamují světu, co je na těhotenství a mateřství strašně překvapilo, co nečekaly, na co nebyly připravené a co nového objevily. Čekám (a teď bez ironie), co tak strašlivě šokuje mě. Ne, co bude náročný a budu těžce zvládat, ale co mě fakt ŠOKUJE!

Těhotenství totiž moc ŠOKŮ nepřineslo. Jako ne, že bych předem věděla, co přesně mě kdy čeká za vyšetření, co vše je třeba koupit, zařídit, jaké hodnoty odpovídají určité fázi těhotenství a tak - to jsem si prostě v průběhu prvních týdnů přečetla, dozvěděla se něco, co jsem do té doby moc neřešila, ale šok to nebylo. Bylo mi špatně, byla jsem unavená, přibrala jsem, pálila mě žáha, přibrala jsem ještě víc... někdy třeba nepříjemný, ale pořád nic šokujícího.

Největší překvápko (haha, zatím - jsem v 38.týdnu, takže to největší překvápko v podobě porodu a miminka mě čeká) pro mě bylo rozhodně břicho - nedokázala jsem si představit, jaké to je mít před sebou ten miminkovský hrb a už vůbec jsem si nedokázala představit jaké to je cítit to hemžení v něm. Šok to není, když otěhotníš tak to břicho a pohyb v něm tak nějak čekáš, ale nový pocit to je rozhodně.

Jo, vlastně mě dva šoky napadají - jeden dost ujetej a v druhým případě mě šokuje, že jsem to čekala horší.

Šokující pro mě bylo, když se mi prsa bez podprsenky začaly dotýkat břicha. To jsem se svým plochým hrudníkem a relativně plochým břichem nikdy nezažila a ani mě to nějak nenapadlo - takže jo, byl to ŠOK!

Druhý šok přišel teď v 3.trimestru. Bříško je větší, já  méně ohebnější a opravdu je těžší obout se, ostříhat nehty, oholit nohy... Já ale čekala, že to bude horší! Že budu opravdu potřebovat nutnou pomoc i při běžných činnostech, že se už vůbec nikam neohnu, nedřepnu a tak. A ono to jde, není to moc elegantní, pohodlný, rychlý, ale jde to. Čekala jsem to horší (uvidíme za nějakej ten týden...).


Takže jdu čekat na šoky dál.

Možná je ale ten problém jinde, možná je celej svět pořád tak plnej šoků, že já už se nedokážu dostatečně vyšokovat.


Pozitivně negativní

Můj bloček se definitivně o ničem, vím o tom. Ale ruku na srdce - co teď není o ničem? Nic novýho se neděje, nikdo nic zajímavýho nedělá, žádný zajímavý klepy, nic. Z médií a internetu se na nás valí jen samé negativní zprávy a i přesto chce být každý radši negativní než pozitivní. Na hlavu, no.

Co bude za rok, za měsíc, za týden? Bůh suď. Ale teď je teď a nic mi neschází a to stačí.

Moje pravá ruka - říjen 2019
Moje pravá ruka - říjen 2019

Moje pravá ruka - říjen 2020


Milý deníčku...

Válím se jak vyvrženej vorvaň na gauči s knížkou, ale vůbec se na to čtení nemůžu soustředit - a přitom je to napínavá detektivka. Holčička v břiše sebou mrská bez ustání ze strany na stranu a tlačí do žeber. Mimo to je to bichle a blbě se mi drží (a o skákající břicho se opírá nic moc).

Jinak se nic moc neděje - zpřísňující se opatření mě nechávají chladnou - jestli je nebo není otevřenej třeba papírák, je mi dost jedno. Jenom v pátek, když jsem byla v Brně, jsem ty zavřený kšefty trochu pocítila. Cesta i odběry byly v klidu, ale k doktorovi pro výsledky jsem měla jít až za dvě hodiny. Úkol zněl jasně - nasnídat se, nezmrznout venku a zabavit se. K realizaci moc variant nebylo - takže cca 3/4 hodiny v tescu (prošla jsem úplně všechny uličky), k snídani kafe ze samoobslužnýho stánku (ale omylem sladký!) a nějaký nedobrý pečivo na lavičce venku (uvnitř všechny zrušený a venku na půlce cedulka "nesedat"), pak jsem se chvíli bavila krmením holuba a pročítáním novinek na netu a posledních 25 min jsem zabila v DM. Vlastně to uteklo, ale prostě jindy jsem poseděla v kavárně a prolezla x obchodů. Bejvávalo.



Celých posledních 8 měsíců se nese ve stejné atmosféře - všechno je jinak. Letní měsíce jsem sice roušku nosila jen do špitálu a nějaká ta randíčka podnikla, ale nic osudového. Otázkou jak moc je to ovlivněné mými hormony a do jaké míry situací ve světě. Když pominu problémy celé společnosti, tak mně covid spoustu věcí ulehčil (nemusela jsem řešit nevolnosti v práci a vyhýbání se chemikaliím v labu) a spoustu zkomplikoval (moje doktorka je pozitivní, s obavou čekám, jaká omezení budou v porodnici).




Politikům nevěřím ani slovo (opatření dodržuju a souhlasím s nimi, ale ten balast kolem...), ale absolutně věřím lékařům. Od března mě totiž nezklamali, pomohli, byli vstřícní a empatiční - jedna i druhá doktorka na mé gyndě, doktor na pohotovosti, doktorka na ultrazvuku, doktorka na urgentním příjmu, obě doktorky v Prenatalu, můj hematolog, zubařka, obvoďačka, alergoložka, náhradní gynekolog i všechny sestričky v ordinacích, na odběrech i na telefonu (omg, tolik doktorů během tak krátké doby jsem nikdy dřív neobešla). Pevně věřím, že stejný dojmy budu mít i z porodnice, i když je mi jasný, že za dané situace na mě nikdo nebude mít moc čas...






Tak zatím zas čau, milý deníčku, já jdu čekat na brífink. Celej podzim je ve jménu čekání - na brífink a na porod a oboje může přijít vlastně kdykoli...

Stay negative

Trochu pocit zmaru. Jsem zalezlá doma a nic užitečnýho pro lidstvo nedělám. Stejně jsem to měla i na jaře - žádný dobrovolnictví, žádný darování krve, pomoc rodině, ostatním, nic. Na jaře jsem aspoň pracovala, teď maximálně peru a žehlím plenky. Nemám tenhle pocit neužitečnosti ráda, no... ale stejně žádnou super aktivitu vymýšlet nebudu. Já to jednou napravím!

Jinak se mám fajn, nemusím řešit žádný vele problémy - jen blbosti. Moje (nová) doktorka je covid pozitivní, tak jdu po neděli poprvé v životě k chlapovi. O nic nejde, nějak to přežiju, ale už teď jsem z té představy zpocená až na zadku (a bůhví kde ještě). To je pro mě tak  na panáka na kuráž, ale toho si  teď jaksi nedám, že... Aspoň za tou rouškou trochu schovám, jak jsem rudá. 

Měla bych si sbalit věci do porodnice a nějak mi to nejde či co - vůbec se mi do toho nechce, no. Do toho čekám na novou úvěrovou smlouvu - snad ji stihnu podepsat do porodu...

Jmenuji se Earl a na fotkách mám vždy zavřený oči (a otevřenou pusu)

Z radostných věcí:

Právě mi došla novorozenecká medvědí kombinézka, která bude tak na cestu z porodnice a hned pak bude malá - ale to nevadí, když je TAK roztomilá! 

Venku je tak odporně, že mě ani tolik netrápí ležet doma na gauči u knížky nebo tv. 

Jsem prasisko, takže leží u pc a projíždím recepty na netu a vymýšlím, na jaký koláč nebo dezert bych měla chuť (na všechny).