předvánoční blues

Vůbec mi nepřijde, že má být za 6 dnů Štědrý den. Venku se drží podivná bílošedá mlha a je tam ticho. No fakt - vždy když vyjedu s kočárkem, jedu prázdnými tichými ulicemi - nikde nikdo. I rodina, kamarádi, známí - všichni jsou v jakémsi utlumeném šedém módu. Advent a Vánoce mají zářit barvami, zvonit rolničkami a vonět svařákem, patří k nim i ten shon a jakési napětí. Letos nic z toho necítím. Ani ten shon, přijde mi, že ze všech jde cítit jen zmar, deprese a únava.

Nechci působit depresivně, ale prostě tu atmosféru tak cítím. Před měsícem jsem měla den před porodem. Byl listopad a stejně bylo vše jaksi optimističtější. Pak jsem byla pár dní v jiným světě, zavřená za zdmi špitálu, mobil mi bez přestání pípal, do pokoje pořád chodil někdo z personálu, dny měly úplně jiný řád. Vrátila jsem se domů a než jsme se rozkoukali, přišel advent, ta odporná šeď a zpráv na mobilu ubylo - všichni jsou vyšťavení a nemají vlastně co vykládat.

Na všechny tradice jako jsou adventní svíčky, Mikuláš, Barborka, pečení cukroví atd. jsem se letos vykašlala. Možná právě proto tu vánoční náladu nemám. 

Nepsala jsem ani Ježíškovi (!!!) a stejně by mi moje přání asi těžko balil do papíru. Je to trochu klišé, ale fakt bych si přála zdraví - zdraví pro všechny! Trochu toho sněhu - aby to aspoň venku působilo slavnostněji. No a pak bych prostě chtěla, aby se do nejen mýho života vrátil trochu řád a klid.

Nic, konec deprese - miminko spí (jupí!), já už mám sprchu (včetně umytí vlasů a po sto letech oholení nohou) i večeři za sebou, tak strašnej binec tu taky není, takže vezmu nějakou dobrůtku a pana Kočku a půjdu se válet. Válení je fajn :)