vánoční zázrak

Za posledních x měsíců tu mám zase několik rozepsaných příspěvků. Prostě není čas. Nebo jinak - je fůra času, ale v blbou dobu, na blbým místě, s mobilem ve zmrzlé ruce apod.

Aktuálně ale zažívám něco jako vánoční zázrak - už po několikáté za poslední 2 týdny se mi podařilo zaparkovat spinkající kočárek v ložnici u otevřeného okna. No a já tu sedím u kafe a tak trochu nevím co by... Fakt mateřská DOVOLENÁ. (Podotýkám, že se to za uplynulý rok tolikrát nestalo...i když svýho času jsem si venku u spinkání četla.) Hlavně to nezakřiknout (napsala a vyděšeně se mrkla na videochůvičku).

Psaní blogu mě vždy bavilo - něco jako pokecat si s kámoškou :D Taky jsem nejvíc psala v době, kdy jsem na kámošky (a ony na mě) moc neměla čas (celkem velkej úvazek v práci a velká těžká koule na noze v podobě všech těch povinností na VŠ + dojíždění a normální život).

V něčem je to teď podobné. Taky na kámošky nějak nemám čas. (Nebo ony na mě?) Zrovna včera jsem se viděla s kámoškou, kdysi asi nejlepší, po přibližně dvou letech. Dřív mi na jejím názoru dost záleželo, teď už je mi to dost buřt. Vazby se potrhaly (za ty dva roky jsme si jen párkrát napsaly a jednou zavolaly) a už je to spíš známá ze střední než kamarádka.

Malinko to k podobnýmu stavu směřuje i u dalších kamarádek. Čím to je? Že bych se narozením holčičky tolik změnila? Nebo covid (a bohužel i rozdílný názor na očkování atd.) a s tím spojená izolace a méně setkávání? 

Mrzí mě to, ne že ne. Ale některý lidi asi mým životem prostě jen tak projdou. Jak řekl můj muž, asi to tak dobrý kamarádky nebyly. Na bločku jsem ale svým pánem! A holčička pořád spí!

Tak snad zas brzy ;)