Alenka v říši byrokracie

Můj hypotéční život je čím dál tím kouzelnější. Nemůžu říct, že by to nebyl stres, ale každá další návštěva nového úřadu přináší nové poznání a zážitky. Třeba zrovna včera...
Šla jsem se přihlásit na správu našeho bytového družstva - prvně jsem v dešti chvíli obcházela budovu, protože jsem nemohla najít dveře (který byly hned z ulice!), pak jsem chvíli šmejdila po chodbě, protože jsem nevěděla kam jít (aspoň jsem trochu uschla). Zas tak nemožná nejsem, takže jsem příslušnou paní našla, vysvětlila jí, co chci, předala papíry. Paní byla milá a ochotně mi začala vysvětlovat postup...v tom bodě začala naše konverzace trochu drhnout:

Paní: Máte SIPO?
Já: Cože?
Paní: No, máte na tom svém trvalém bydlišti SIPO?
Já: No, asi ani ne...

Jo, odcházela jsem znechucená sama sebou - mám vysokoškolskej titul, ale nevím, co je to SIPO. Natož kde se bere a k čemu je dobrý (kecám, dneska už to vím). Můj drahý taky nevěděl a politoval mě  "SIPO - to zní jak nějaký bonbony, co? Nebo spíš krmení pro slepice, ale to by se asi psalo s Y".

Na poště to nebylo o moc lepší - u vyvolávacího systému zásadně beru "odeslat zásilku" nebo "převzít balík" a teď jsem hledala tlačítko "SIPO", které tam prostě nebylo - vybrala jsem tedy tlačítko "Další služby a reklamace", což celkem sedí - potřebovala bych zreklamovat.

Z míry mě celkem vyvedl i fakt, že zřízení SIPO bylo zdarma. Paní za přepážkou mi ale stihla nabídnout pojištění domácnosti a úvěr (na poště? pojistit se od panáčka co má vzadu truhličku a vepředu trubičku?). Odmítla jsem s tím, že nepotřebuju a že na to už ani nemám peníze.

Takže takhle já teď žiju. Každý den se můžu těšit na nové vzrušující zážitky, každý den se něco nového naučím. Aktuálně netrpělivě očekávám obálku, email nebo telefonát (ten by byl úplně nejlepší - musela bych na otázky odpovídat hned, upřímně a bez hledání na internetu) od EONu. Možná bych si jako přípravu měla oprášit učivo fyziky 3. ročníku SŠ.




Hypotéka je životní styl

Všechno to začalo 21.3. jedním telefonátem. Byl večer, šla jsem z návštěvy u spolužačky ze střední a cestou jsem zavolala na číslo z inzerátu (ó, jak já nerada telefonuju). Na druhý pokus jsme domluvili schůzku a prohlídku. A to byl start našeho nového životního stylu - njn, kdo dneska nemá hypotéku, jako by nebyl.
První dvouměsíční oříšek byl ve jménu hypotéky. Internet v tomto zklamal - žádný návod "jak si vzít hypotéku a nezbláznit se" jsem nenašla (tip pro všechny nevyžádané rádce a chytrolíny - využijte svůj talent a  zaplňte díru na trhu!). Zpětně mi to ale tak strašné už nepřijde. Nejhorší byl začátek - sešlo se toho moc: úmrtí babičky, čekání, jestli si prodejci opravdu vyberou nás, zjišťování financování, nemocný Nu, povinnosti s výměnným pobytem v práci... jakmile toto opadlo a šlo už jen o vyřizování papírů a obíhání úřadů, byla to už celkem pohádka (sice ta o kohoutkovi a slepičce, kde kohoutek byla hypotéka a já byla slepička, ale ok).

Ta pravá legrace (ze které budu mít  dost možná žaludeční vředy) teprve přichází. Na úklid a stěhování se těším - balit a drhnout věci umím, nepotřebuju k tomu návod. To, co nás ale čeká předtím, mě ale celkem straší. Byt je krásný, ale potřebuje opravit podlahy, vymalovat a předělat x drobností. Kde a jak začít? Jak to naplánovat, aby se to stihlo?  Jak vybrat nábytek, aby všechno hezky sedělo? Ve filmech je stěhování a malování vždy podáno jako největší romantika, ono to tak ale asi úplně nebude... Internete, k čemu mi jsi, když nikde nepíšeš "jak přežít opravy bytu a stěhování a nezešílet"?

Takže: přesně za 57 dní nastupuje do současného bytu nový nájemce, za 55 dnů odjíždím na tábor (to už prostě musíme být přestěhovaní), za 25 dnů nám začíná dovolená... stihneme to? 
Let's the game begin!


Holky v šatně

Než se dostanu k vlastnímu sdělení, ráda bych vysvětlila o jaké šatně a jakých holkách bude řeč. Možná si představíte pubescentní dívky před hodinou tělocviku nebo skupinu důchodkyň odebírající vaše kabáty před vstupem do kina nebo divadla. Ty ani ty holky to ale nejsou. Situace, kterou chci popisovat, se odehrála v šatně kapely v městském sále na plese. Nejedná se o velké město (ani šatnu), ani o slavnou kapelu (ani slavným město). To tak prostě občas bývá, že kluci muzikanti vezmou s sebou svoje partnerky vyvenčit na ples, poté odejdou hrát, aby byl ples plesem a milé partnerky zůstanou osamoceny v šatně.

Pro dokreslení představy ještě popíšu samotnou šatnu. Maličká místnost s jedněmi dveřmi, jedním oknem (kterým se dá vylézt ven a utéct), dvěma velikými zrcadly, dvěma věšáky, jedním umyvadlem a jedním sprchovým koutem. Uprostřed stojí dva stoly a všude kolem něj jsou židle (minimálně 12). To je základní vybavení. A teď si k tomu přidejte - hromady not a jiných nesmyslných papírů, věšáky ověšené kabáty, bundami, šálami a dalšími oděvy, několik párů bot nedbale poházených po zemi, nespočet tašek, obalů a dalších zavazadel, stoly zaskládané kelímky, lahvemi, skleničkami, rozházené krabičky cigaret a zapalovače, dva plné popelníky (a několik provizorních popelníků z kelímků) a pomalu stoupající modrošedý cigaretový dým (a struny! Dala bych hlavu na to, že se tam válely potrhaný struny).

V šatně sedím já a další 3 holky, který spíš znám než neznám. Kluci odešli hrát - v místnosti jde teda zase vidět, kouř pomalu mizí. Jedna ze slečen se jmenuje Anička - vím o ní dvě věci: patří ke kytaristovi a je kadeřnice. V tuto chvíli si nepamatuju ani její jméno. Dále je tu Markéta, kterou znám vlastně víc než bych potřebovala (jako nic ve zlým) - je totiž neskutečně ukecaná (nenapadá mě ke komu to přirovnat). Třetí je moje jmenovkyně a zpěvačka - aktuálně je jejím hlavním charakterovým rysem nasranost - chce už být doma, celá akce ji štve.

No a o čem se s nima mám asi tak bavit? Chvíli vyčkávám - zpěvačka naštvaně kouká do mobilu, užvaněná něco plácá, kadeřnice se jí snaží skočit do řeči a já sedím, mlčím a sleduju svůj prázdný výraz v protějšim zrcadle.

Tak takdle to nepůjde. Dost.

A pak mě to napadlo! Punčochy. Silonky. Nilonky. Prostě punčocháče.


Až budete někdy v konverzační krizi v ženském kolektivu, vytáhněte punčocháče (nemyšleno doslovně). Co je to za blbost? Je to téma, ke kterýmu máme každá co říct.

Probraly jsme všechno (a neskutečně se u toho zasmály) - velký, malý, oka, materiály, barvy, ceny, označení x den, dva švy vzadu, dva švy vepředu, tipy, triky, trapasy a došlo i na praktické ukázky (jedna je zapoměla doma, druhá měla díru, třetí zatrhaný nitky a čtvrté byly malý).


Punčocháče mi zachránily život - aspoň na jeden večer.

Valentýn

Valentýn - svátek, který lidi (nebo aspoň Čechy) rozděluje stejně jako letošní volba prezidenta. Jedna velká část slaví a hrozně to řeší, druhá velká část zásadně neslaví a ještě na existenci svátku nadává a třetí malinká část zahrnuje ty, kterým je to jedno, kteří tak nějak slaví a neslaví v jednom. (Ta podobnost s volbami je do očí bijící.)


Patřím do té třetí skupiny (ale pouze ohledně Valentýna, na prezidenta přece jen názor mám) a můj boyfriend naštěstí taky. Jistou dávku romantiky má, chtě-nechtě, ráda každá žena a já nejsem výjimkou. Obří romantická gesta mě ale děsí a přivádí do rozpaků. Cestička z růžových lístků vedoucí k posteli by mě možná dokonce naštvala (Proč ničí ty krásný růže? Kdo to bude uklízet? Co kdy to nadělá fleky? Si myslí, že mě oblbne romantikou, když mě chce jen dostat do postele?).




Loni mi boyfriend předal valentýnský dar - tři bonboniéry - se slovy: "V Hrušce (sámoška hned naproti našemu domu) kytky neměli, tak jsem vzal radši víc čokolády." a já mu dala asi pusu (protože si na nic hodnotnějšího nevzpomínám).


Letos jsme se na Valentýna taky celkem předvedli - já mu udělala míchaná vajíčka s obrázkem kečupového srdíčka, a protože jedno srdce je po 11 letech vztahu málo, přidala jsem další srdce vyskládané na talíři z papriky. On se zastavil v Hrušce a koupil výběr sušenek, čokoládiček, buchtiček a pitíček, kterých si tam všiml poprvé (mohli bychom z placu udělat inventuru, ten obchod máme prolezlej skrz na skrz).




Láska přece není o materiálních darech, ale o těch duševních (i když ty materiální jsou taky moc fajn a někdy je ujídám tak dlouho, dokud nezůstane jen obal a upatlané prsty). Druhý den jsem se s plnou pusou sedíc mu na klíně zeptala, jestli si nemám sednout vedle, jestli nejsem moc těžká. "Ne-e, ty můžeš přibrat třeba 20 kilo a mně to vadit nebude, když budeš šťastná. Jen nesmíš začít mít čokoládu radši než mě." 

Žádný strach - prvně jsi Ty, kočka a až pak čokoláda :D


do dokonalosti daleko

Štědrý den máme za 18 dnů...mám tu bordel (měřeno mým měřítkem - hodně mi vadí prach, vodní kámen a aktuálně i pár kousků nádobí ve dřezu - asi neodolám a půjdu to umýt. Jako prach a binec asi vadí každýmu, ale po tom, co jsme už pár domácností viděla, tak tuším, že mi to vadí trochu víc než ostatním), z cukroví jen stále kamenný zázvorky, na pračce pyramida vypranýho prádla k žehlení, stromek nikde, utrhnutá braborka nikde (bude to platit, když ji utrhnu až zítra?)...ale hlavně že mám zabalených x dárků, napsaný vánoční pohledy, ochutnaný další příchutě vánočních punčů, byla jsemna dvou koncertech a nosím vánoční svetr a náušnice (ok, teď ne - teď jsem v pyžamu, ale celý den jsem to měla na sobě).

No, ale nevadí...Vánoce nejsou dokonalé...jsou to prostě Vánoce :) (silná myšlenka na závěr)

Vánoční pošta

...až budeme mít stromeček...

Barevky, buřtky, Brno, turbomošt a Mucha

První adventní neděle 

Bende po desáté


Těším se ve dne v noci

No, fakt...je čtvrt na 1 a já místo spánku ležím, koukám do mobilu a přímo přede mnou tento výhled:


Během posledních dnů jsem stihla zase fůru věcí:

  • dostat pravou předvánoční rýmu (a neříkejte, že k Vánocům a adventu nepatří)
  • sníh!!! (a je to samozřejmě moje zásluha)
  • vyzvednout, vymyslet a zabalit dalších x dárků (žádný spojlery, to ví jen Ježíšek)
  • nechat si vyříznout z nohy jakousi odpornost (a zapravit to originální vánoční výšivkou)
  • dostat adventní kalendář pro fiflenky a fanouškovskej svetr (...fotku doplním)
  • péct s mámou cukroví a ujídat to rozlámaný
  • vzít kočku poprvé ven do sněhu (a podruhé a potřetí...)
  • jít na pravý nafalšovaný venkovský rozsvěcení stromku (jak se do Betléma dostali šmoulové?)
  • ochutnat snídaňovou vánočku k večeři (co můžeš udělat dnes, neodkládej na zítra, víme?)






Jo a taky jsem četla něco o tom, jak je jmelí léčivý - ale o tom až příště :)

...v zázvorovém oparu

Moje těšílkování pokračuje. Téma dárky už začíná být vyřešeno. Ne úplně, ale vypadá to, že se davům v obchodech fakt vyhnu (ufffff!). Od neděle (a to je středa!) jsem stihla soustu typických těšílkovských předvánočních záležitostí:

1) pořídit si kvalitní škrábání, pálení až řezání v krku - aplikovala jsem spoustu zázvoru a citronu (ze kterýho mi do rána naskákaly rozkošný rudý fleky po tvářích) a následně vyrazila i do lékárny. Nechtěla jsem žádný pastilky (vždy si tím odřu jazyk nebo je mi z toho divně od žaludku), tak jsem si vzala sprej. Opomněla jsem svůj silný dávivý reflex, takže jsem se při první použití málem pozvracela a následně složitě vymýšlela, jak to udělat. Příště je poprosím o gilotinu a problém bolavýho krku bude vyřešen. Aktuálně sice trochu popotahuju nad dalším citrusovým lektvarem, ale rozhodla jsem se nemoc vyděsit - pondělním tréninkem, úterním trajdáním po venku a dnešním bosu.

2) skákat ve sněhu! Na zemi sice žádnej, ale ve vzduchu!!!

3) jet s kamarádkou (Leničkáááá!) na vánoční trhy, vypít  tam pár chichi nápojů, sníst nějakou kalorickou hrůzu, zatleskat všem stromkům a pokusit se zazvonit na zvonek (jaksi nezvonil).


4) vyrazit za kulturou - i když tadle teda stála za to. Odyssea zní sice klasicky, ale očividně se dá pojmout i velmi abstraktně. Něco takovýho jsem prostě ještě neviděla....a zároveň jsem se dlouho tak nenasmála jako večer po představení s kolegy. Jsem Odysseus, syn Laerthův!

Takže asi tak...a to ještě nezačal advent!