nekonečný začátek

Mám pocit, že tento příspěvek píšu asi po milionté. Štve mě, že žádnej z blogů, co jsem kdysi četla už vlastně nefunguje. A vlastně tak štvu sama sebe - protože ten můj taky nefunguje, taky je 100x smazanej (a když už mi můj boyfriend oznámí, že mi zmizely články z blogu, tak to je co říct). Nj, co s tím? Díru do internetu tím neudělám, ale co takdle článek po sto letech (ano, je potřeba si během prvního odstavce hned 3x pořádně zapřehánět)?

Protože jsem samozřejmě strašně moudrá, sečtělá a nevím co ještě, zahájím svoje bločkové znovuzrození citátem:

Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. 

John Donne

To je totiž přesně ten citát, co jsem možná roky hledala. Těch pár vět, který jaksi vyjadřují to, co bych sama tak hezky neformulovala - něco o nesobeckosti, síle jednotlivce a tak. Což mi připomíná, že jsem stále nečetla Komu zvoní hrana od Hemingwaye (challenge accepted).

Tenhle blog je prostě takovej nekonečnej začátek nebo věčně začínající nekonečno.