Obludárium

 "Hlavně si to miminko pořádně užívej!!! Ono to rychle uteče..."  Tuhle radu mi opakovaně dalo několik kamarádek a kolegyněk. No, jasný...ale možná bych dodala: "A ty si zas hlavně pořádně užij dokud chodí do školky/na základku/na střední/bydlí doma..." :D Takový to uvědomění, co si měl člověk vlastně užít, přijde vždy až už je po všem. Dost možná je to proto, že zpětně člověk vidí hlavně to hezký :D  Já se fakt snažím, ale i tak mě občas přepadne myšlenka "jo, až bude malá větší a bude chodit a mluvit..." nebo naopak "to tak rychle uteklo, já si vůbec to novorozeně nestihla užít" . Pak ale jdu šnečím tempem se spícím kočárkem, venku svítí a zároveň příjemně fouká a já jsem najednou lehounká jak peříčko (poporodní kila vem čert) a myslím jen na to, jak si to užívám ! :) Možná to zní, že mi tahle "rada" zkušenějších přijde směšná, nesmyslná nebo trapná. To právě vůbec! Naopak si ji uvědomuju i tehdy, když malá kňourá, nechce spinkat, b...

Zase o tom, že jsem máma. Není o čem jiným psát - tak pardón. Od té doby, co jsem máma ( ta toho o tom mateřství nažvaní a přitom před chvilkou porodila a vůbec neví, co ji čeká a o čem to všechno je ), jsem celkem pyšná. V prvé řadě na to svoje miminenko - jak je krásné, jak krásně přibírá, jak má hebkou pleť, jaké má buclatá stehýnka, jak hezky kaká, jak krásné výská,... asi to nebudu dál rozvíjet nebo to bude na dlouho :D Mimo to jsem ale fakt pyšná na sebe. Na svoje tělo. Ani bůhví jak dlouhej plank nebo skákání angličáků nebylo nic, proti tomu co dokázalo teď. Dokázalo vytvořit miminko a 9 měsíců ho nosit. Dokázalo ho porodit. A teď už ho 4 měsíce pořád krmí. To všechno každý tělo nezvládne. Jsem na sebe pyšná! Rozhodně tím ale nechci říct, že těla, který miminko nedokážou vytvořit, donosit, přirozeně porodit nebo kojit, jsou něco míň. To vůbec proboha! Jen jsem na sebe prostě hrdá, že já ( takovej ňouma ) jsem to všechno dokázala!

Co si budem - někdy jsem jako máma pěkně vyšťavená. Když už mě ale bolí ruce z nošení, zvedání a vození, jsem rozlámaná z nočního kojení a ranního vstávání, představím si ty hromady mailů v distanční výuce na jaře a hned mě ty ruce bolí míň :D On žádnej úspěch není zadarmo žejo. Minimálně dva úspěšné "projekty" mám za sebou - studium na VŠ a práci ve školství. Nebojím se říct, že jsem oboje zvládla, ale nebylo to hned a zadarmo. Takže si z mateřství dělám taky takovej "projekt", kterej je občas strašně fajn a někdy pekelně náročnej :) Hlavně je to ale projekt na strašně dlouho. Vlastně do konce mýho života, protože i když už bude Holčička velká holka, dokud tu budu, budu mít možnost jí něco předat. Uff. Je to ale projekt, kde se člověk dočká odměny a není to jen jeden blbej diplom jako na VŠ nebo občasný odměny jako v práci. Taková odměna ale přichází denně hned několikrát - když se usměje, přitulí, krásně usne...

Od posledního příspěvku utekly skoro 3 měsíce. Mezitím jsem rozepsala při večerním kojením asi 10 článků na mobilu a nedopsala. Všechny byly na jedno brdo - jak je letošní rok divnej, co nám covid dal a vzal a jak je mateřství jak jízda na horské dráze... Prostě kecy. Jenže můj život se točí jen kolem mateřství a covidu. Covid je v ČR cca rok a cca před rokem jsem taky otěhotněla. Nijak to spolu nesouvisí, ale navždy to bude nějak spojený. Často se někde píše, že mateřství otočí člověku život o 180°. Nevím, jestli to není malinko přehnaný, ale je pravda, že na spoustu věcí se člověk předem nemůže nijak připravit (už jsem tu kdysi psala o tom spaní do zásoby).  I teď jako mámu mě dost irituje - skoro až uráží - takový ty hlášky jako "mateřství je nejvíc" a "kdo se nestal mámou, neví co je život" apod. Jsou i jiný životní cíle a poslání. A hlavně ne každej může být mámou. Lidi si prostě nevidí do huby a říkají věci, co nejsou na místě.  Na druhou stranu zas kdo neví, ...