Obludárium

Vůbec mi nepřijde, že má být za 6 dnů Štědrý den. Venku se drží podivná bílošedá mlha a je tam ticho. No fakt - vždy když vyjedu s kočárkem, jedu prázdnými tichými ulicemi - nikde nikdo. I rodina, kamarádi, známí - všichni jsou v jakémsi utlumeném šedém módu. Advent a Vánoce mají zářit barvami, zvonit rolničkami a vonět svařákem, patří k nim i ten shon a jakési napětí. Letos nic z toho necítím. Ani ten shon, přijde mi, že ze všech jde cítit jen zmar, deprese a únava. Nechci působit depresivně, ale prostě tu atmosféru tak cítím. Před měsícem jsem měla den před porodem. Byl listopad a stejně bylo vše jaksi optimističtější. Pak jsem byla pár dní v jiným světě, zavřená za zdmi špitálu, mobil mi bez přestání pípal, do pokoje pořád chodil někdo z personálu, dny měly úplně jiný řád. Vrátila jsem se domů a než jsme se rozkoukali, přišel advent, ta odporná šeď a zpráv na mobilu ubylo - všichni jsou vyšťavení a nemají vlastně co vykládat. Na všechny tradice jako jsou adventní svíčky, Mikuláš, Ba...

Bylo by možná zajímavý napsat zvlášť detailně o porodu a zvlášť o tom potom. Ale není na to čas, kapacita a ani důvod (si to sem píšu stejně sama pro sebe). Ne, nic ohledně porodu a šestinedělí mě nešokovalo v tom smyslu, že by to byla činnost nebo věc, o které bych nevěděla. Šokuje mě matka příroda, jak si občas dělá, co chce. Porod rozhodně není zábavná kratochvíle, ale trauma z něj nemám. Možná proto, že byl rychlý a bez komplikací a to hodinový vyšívání na závěr mě nijak nerozhodilo. Celou dobu, i když už to bylo na spadnutí mi v hlavě jelo "bude to ještě horší". Tahle moje zvrhlá mantra má svoje výhody - pak už nebylo. Co mě na porodu fakt šokovalo (a nikdo mi to předem neřekl), bylo jakési oddělení mysli od těla. Můj mozek si klidně řikal, že to bude ještě horší a že se mám uklidnit a dýchat, ale tělo mě vůbec neposlouchalo. Začalo si samo tlačit, když ještě nemělo a pak když se tlačit mělo, tak mozek říkal "vždyť do toho vůbec nedáváš všechno, zaber", ale těl...