nekonečný začátek
Mám pocit, že tento příspěvek píšu asi po milionté. Štve mě, že žádnej z blogů, co jsem kdysi četla už vlastně nefunguje. A vlastně tak štvu sama sebe - protože ten můj taky nefunguje, taky je 100x smazanej (a když už mi můj boyfriend oznámí, že mi zmizely články z blogu, tak to je co říct). Nj, co s tím? Díru do internetu tím neudělám, ale co takdle článek po sto letech (ano, je potřeba si během prvního odstavce hned 3x pořádně zapřehánět)? Protože jsem samozřejmě strašně moudrá, sečtělá a nevím co ještě, zahájím svoje bločkové znovuzrození citátem: Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě. John Donne To je totiž přesně ten citát, co jsem možná roky hledala. Těch pár vět, k...