Alenka v říši byrokracie

Můj hypotéční život je čím dál tím kouzelnější. Nemůžu říct, že by to nebyl stres, ale každá další návštěva nového úřadu přináší nové poznání a zážitky. Třeba zrovna včera...
Šla jsem se přihlásit na správu našeho bytového družstva - prvně jsem v dešti chvíli obcházela budovu, protože jsem nemohla najít dveře (který byly hned z ulice!), pak jsem chvíli šmejdila po chodbě, protože jsem nevěděla kam jít (aspoň jsem trochu uschla). Zas tak nemožná nejsem, takže jsem příslušnou paní našla, vysvětlila jí, co chci, předala papíry. Paní byla milá a ochotně mi začala vysvětlovat postup...v tom bodě začala naše konverzace trochu drhnout:

Paní: Máte SIPO?
Já: Cože?
Paní: No, máte na tom svém trvalém bydlišti SIPO?
Já: No, asi ani ne...

Jo, odcházela jsem znechucená sama sebou - mám vysokoškolskej titul, ale nevím, co je to SIPO. Natož kde se bere a k čemu je dobrý (kecám, dneska už to vím). Můj drahý taky nevěděl a politoval mě  "SIPO - to zní jak nějaký bonbony, co? Nebo spíš krmení pro slepice, ale to by se asi psalo s Y".

Na poště to nebylo o moc lepší - u vyvolávacího systému zásadně beru "odeslat zásilku" nebo "převzít balík" a teď jsem hledala tlačítko "SIPO", které tam prostě nebylo - vybrala jsem tedy tlačítko "Další služby a reklamace", což celkem sedí - potřebovala bych zreklamovat.

Z míry mě celkem vyvedl i fakt, že zřízení SIPO bylo zdarma. Paní za přepážkou mi ale stihla nabídnout pojištění domácnosti a úvěr (na poště? pojistit se od panáčka co má vzadu truhličku a vepředu trubičku?). Odmítla jsem s tím, že nepotřebuju a že na to už ani nemám peníze.

Takže takhle já teď žiju. Každý den se můžu těšit na nové vzrušující zážitky, každý den se něco nového naučím. Aktuálně netrpělivě očekávám obálku, email nebo telefonát (ten by byl úplně nejlepší - musela bych na otázky odpovídat hned, upřímně a bez hledání na internetu) od EONu. Možná bych si jako přípravu měla oprášit učivo fyziky 3. ročníku SŠ.




Hypotéka je životní styl

Všechno to začalo 21.3. jedním telefonátem. Byl večer, šla jsem z návštěvy u spolužačky ze střední a cestou jsem zavolala na číslo z inzerátu (ó, jak já nerada telefonuju). Na druhý pokus jsme domluvili schůzku a prohlídku. A to byl start našeho nového životního stylu - njn, kdo dneska nemá hypotéku, jako by nebyl.
První dvouměsíční oříšek byl ve jménu hypotéky. Internet v tomto zklamal - žádný návod "jak si vzít hypotéku a nezbláznit se" jsem nenašla (tip pro všechny nevyžádané rádce a chytrolíny - využijte svůj talent a  zaplňte díru na trhu!). Zpětně mi to ale tak strašné už nepřijde. Nejhorší byl začátek - sešlo se toho moc: úmrtí babičky, čekání, jestli si prodejci opravdu vyberou nás, zjišťování financování, nemocný Nu, povinnosti s výměnným pobytem v práci... jakmile toto opadlo a šlo už jen o vyřizování papírů a obíhání úřadů, byla to už celkem pohádka (sice ta o kohoutkovi a slepičce, kde kohoutek byla hypotéka a já byla slepička, ale ok).

Ta pravá legrace (ze které budu mít  dost možná žaludeční vředy) teprve přichází. Na úklid a stěhování se těším - balit a drhnout věci umím, nepotřebuju k tomu návod. To, co nás ale čeká předtím, mě ale celkem straší. Byt je krásný, ale potřebuje opravit podlahy, vymalovat a předělat x drobností. Kde a jak začít? Jak to naplánovat, aby se to stihlo?  Jak vybrat nábytek, aby všechno hezky sedělo? Ve filmech je stěhování a malování vždy podáno jako největší romantika, ono to tak ale asi úplně nebude... Internete, k čemu mi jsi, když nikde nepíšeš "jak přežít opravy bytu a stěhování a nezešílet"?

Takže: přesně za 57 dní nastupuje do současného bytu nový nájemce, za 55 dnů odjíždím na tábor (to už prostě musíme být přestěhovaní), za 25 dnů nám začíná dovolená... stihneme to? 
Let's the game begin!