Holky v šatně

Než se dostanu k vlastnímu sdělení, ráda bych vysvětlila o jaké šatně a jakých holkách bude řeč. Možná si představíte pubescentní dívky před hodinou tělocviku nebo skupinu důchodkyň odebírající vaše kabáty před vstupem do kina nebo divadla. Ty ani ty holky to ale nejsou. Situace, kterou chci popisovat, se odehrála v šatně kapely v městském sále na plese. Nejedná se o velké město (ani šatnu), ani o slavnou kapelu (ani slavným město). To tak prostě občas bývá, že kluci muzikanti vezmou s sebou svoje partnerky vyvenčit na ples, poté odejdou hrát, aby byl ples plesem a milé partnerky zůstanou osamoceny v šatně.

Pro dokreslení představy ještě popíšu samotnou šatnu. Maličká místnost s jedněmi dveřmi, jedním oknem (kterým se dá vylézt ven a utéct), dvěma velikými zrcadly, dvěma věšáky, jedním umyvadlem a jedním sprchovým koutem. Uprostřed stojí dva stoly a všude kolem něj jsou židle (minimálně 12). To je základní vybavení. A teď si k tomu přidejte - hromady not a jiných nesmyslných papírů, věšáky ověšené kabáty, bundami, šálami a dalšími oděvy, několik párů bot nedbale poházených po zemi, nespočet tašek, obalů a dalších zavazadel, stoly zaskládané kelímky, lahvemi, skleničkami, rozházené krabičky cigaret a zapalovače, dva plné popelníky (a několik provizorních popelníků z kelímků) a pomalu stoupající modrošedý cigaretový dým (a struny! Dala bych hlavu na to, že se tam válely potrhaný struny).

V šatně sedím já a další 3 holky, který spíš znám než neznám. Kluci odešli hrát - v místnosti jde teda zase vidět, kouř pomalu mizí. Jedna ze slečen se jmenuje Anička - vím o ní dvě věci: patří ke kytaristovi a je kadeřnice. V tuto chvíli si nepamatuju ani její jméno. Dále je tu Markéta, kterou znám vlastně víc než bych potřebovala (jako nic ve zlým) - je totiž neskutečně ukecaná (nenapadá mě ke komu to přirovnat). Třetí je moje jmenovkyně a zpěvačka - aktuálně je jejím hlavním charakterovým rysem nasranost - chce už být doma, celá akce ji štve.

No a o čem se s nima mám asi tak bavit? Chvíli vyčkávám - zpěvačka naštvaně kouká do mobilu, užvaněná něco plácá, kadeřnice se jí snaží skočit do řeči a já sedím, mlčím a sleduju svůj prázdný výraz v protějšim zrcadle.

Tak takdle to nepůjde. Dost.

A pak mě to napadlo! Punčochy. Silonky. Nilonky. Prostě punčocháče.


Až budete někdy v konverzační krizi v ženském kolektivu, vytáhněte punčocháče (nemyšleno doslovně). Co je to za blbost? Je to téma, ke kterýmu máme každá co říct.

Probraly jsme všechno (a neskutečně se u toho zasmály) - velký, malý, oka, materiály, barvy, ceny, označení x den, dva švy vzadu, dva švy vepředu, tipy, triky, trapasy a došlo i na praktické ukázky (jedna je zapoměla doma, druhá měla díru, třetí zatrhaný nitky a čtvrté byly malý).


Punčocháče mi zachránily život - aspoň na jeden večer.

Žádné komentáře :

Okomentovat